Vyvrcholení postní kajícnosti
Vyvrcholením postní kajícnosti je modlitba, která je pro Augustina východiskem všech ostatních skutků. Almužna a odpuštění jsou „křídly modlitby, jimiž se dostává k Bohu;“[1] půst ji musí podpírat, a manželská zdrženlivost je také zaměřena na společné přilnutí k Bohu vroucnější modlitbou.
Postní program biskupa z Hippo je zásadně teologický: jaký smysl by to mělo, kdybychom cítili potřebu obrácení, aniž bychom se vydali na cestu zpět k Bohu, aniž bychom hledali setkání s ním? Tímto způsobem skutky pokání nebudou znamenat samolibou snahou podřídit se zákonu, a stanou se spíš uznáním vlastního hříchu a chválou toho, kdo přichází vykoupit lidstvo.
Z některých Augustinových povzbuzení je možné pochopit důležitou skutečnost: půst, almužna, odpuštění a manželská zdrženlivost jsou lidskými prostředky k vytvoření prostoru pro Boha a pro bratry, abychom životem odpověděli na velikonoční Boží lásku. Modlitba tedy je mnohem více než prostorem, ve kterém lze recitovat modlitby: je dimenzí existence, která uznává svou závislost na milosrdném a spravedlivém Otci, a stává se konkrétní láskou ve službě druhým.
Modlitba čistá
Pokud bychom chtěli kvalitu postní modlitby shrnout přídavným jménem, měli bychom říci, že musí být čistá. Vyvozujeme to z Augustinova nabádání: „Ať je naše modlitba čistá: ať se nám nestane, že bychom netoužili po tom, co chce láska (caritas), ale po tom, co chce žádostivost (cupiditas).[2]
Láska a žádostivost mají v augustiniánském myšlení zásadní místo. Biskup z Hippo totiž tvrdí, že „váha“ lidské bytosti - tj. její nejhlubší význam, její konzistence, to, co Augustin nazývá pondus (váha) - je dána tím, co člověk miluje, protože určitě něco nebo někoho miluje. Všechno zaleží na tom, abychom byli zakořeněni v lásce, tedy v milování toho, co si zaslouží být milováno. Žádostivost, naopak, vede k těšení se (frui = těšit se) z toho, které má Stvořitelem stanovenou funkci pouze prostředku (uti = užívat), i když je dobrý, protože je stvořen Bohem.
Vztah mezi láskou (caritas) a žádostivostí (cupiditas) je vysvětlen ve světle dialektiky, také typicky augustiniánské, mezi užíváním (uti) a těšením (frui) a definicí ctnosti jako „řádu lásky“ (ordo amoris)“[3] neboli uspořádané láska. Podle Augustina ctnost je právě chtít to, co musíme chtít a milovat to, co musíme milovat: „správné pořadí věcí, kterým se také říká ctnost, spočívá v těšení se (frui) z věcí, na něž se má člověk těšit a ve užívání (uti) věcí, kterých člověk má pouze použít.“[4]
Modlitba v pravé lásce
Mravnost činu není dána ani tak samotným dobrem, které konkrétním skutkem činíme, ale láskou. Miluji-li bez respektování řádu stanoveného Bohem, moje láska, která je skutečným motorem mé vůle, se vzdaluje od cesty lásky (caritas) a jde chodníčkem žádostivosti (cupiditas). Augustin k dokončení toho, co bylo právě řečeno, píše: „Veškerá lidská zvrácenost, která se také nazývá neřestí, spočívá v tom: chtít používat věci, na které by se měl člověk jen těšit, a chtít se těšit věcí, které by člověk měl jen používat."[5]
Proto podle Augustina hřích nespočívá v nedostatku lásky, ale v omylu v hodnocení směru a cíle, ke kterému lásku směřovat: já si myslím, že miluji, ale protože se spletu v předmětu a míře své lásky, ve skutečnosti nemiluji pravou láskou.
Kdy pak zůstává modlitba čistá? Když se nechá unést váhou (pondus) pravé lásky[6] (caritas) a ne halucinacemi žádostivosti (cupiditas). Augustin v závěrečných slovech jednoho postního kázání uvádí příklad, který jeho publikum muselo určitě považovat za přesvědčivý: „Vím, že sem lidé chodí každý den, klečí na kolenou, sklánějí čelo k zemi, někdy jim slzy zalévají obličej; a v takové pokoře a rozrušení duše říkají: Pane, pomsti mě, zabij mého nepřítele. Ano, modli se k Pánu! Ať Pán zabije tvého nepřítele, kterého máš v srdci a zachrání tvého bratra: ať zabije toto nepřátelství a zachrání tu osobu.“[7]
Prosebná modlitba k lékaři
Ryzí modlitba je také ta, která není oddělena od reality, kterou žijeme a která nás obklopuje, je však svobodná a osvobozená od všech druhů požadavků „na automat“, aby získala přízeň od Boha.
Podle Augustina prosebná modlitba je ze své podstaty zaměřena na chválu a kontemplaci a je podporována touhou hledat Boha jako takového a být mu oddán. Často svým věřícím připomíná, že mají očekávat, že jim bude vyhověno ne podle jejich vlastní touhy, ale podle Boží vůle, pro uzdravení (ad sanitatem) a ne na přání (ad voluntatem).
Obraz, který často používá biskup z Hippo, je obraz lékaře:[8] „Musíme pochopit, že i když Bůh neplní naší vůli, nás vyslyší s ohledem na spásu ... Lékař tě neodmítne vyslechnout, když žádáš o čerstvou vodu a okamžitě ti ji dává, pokud ti to prospívá; ale pokud to pro tebe není dobré, odpírá ti to. Nevyslyšel tě? Nebo tě raději chránil, pokud šlo o tvé zdraví, tím, že nejednal podle tvé vůle a nevyhověl ti v něčem? ... Naučte se žádat Boha, tak jako když se svěříme lékaři, ať on jedná podle svého úsudku, jak považuje za dobré. Když jsi nemocný, vyznej mu to, a dovol, aby on použil lék ... Chceš, aby odtáhl svou ruku, ale on ti rozšiřuje ránu; on však dobře ví, kam se potřebuje dostat. Nevyslyší tě podle tvé vůle, ale vyslyší tě s ohledem na tvé zdraví (non te exaudit ad voluntatem, sed exaudit ad sanitatem).“[9]
Nedávejme lékaři rady
Augustin předvídá námitku věřícího, který se modlil ve jménu Krista, vzýval ho, aby získal jeho pomoc, ale cítí se nevyslyšen v tom, co žádal. Předchází námitce a odpovídá: „Kristus je Spasitel, a to nejen když vyslyší, co se od něj požaduje, ale také když neodpovídá na naši prosbu. Když vidí, že naše žádost je v rozporu s naší spásou, ukazuje, že je Spasitelem právě tím, že nás neposlouchá... Pokud tedy chceme, aby Pán odpověděl na naše modlitby, musíme žádat v jeho jménu, tedy jménem Spasitele.“[10]
Je zbytečné obviňovat Boha, je hloupé chtít soudit Boží způsob naslouchání: „Vzdej se Bohu, protože je Bohem. A i kdyby jednal proti tvé vůli, rozhodně to není proti tvému prospěchu ... On ví, co dělá. Nechme ho jednat. Jenom se mu odevzdávejme, aby nás léčil, a nedávejme lékaři rady.“[11]
Pánova modlitba
Těm, kteří se připravovali na křest během slavnostní velikonoční vigilie, podle starověké církevní zvyklosti, nejprve byl předán Symbol víry; poté, co se jej naučili – a biskup se moudrou katechezí staral, aby to nebylo jen mechanicky – došlo k předání a teologickému vysvětlení Otče náš.
Pořadí Vyznání víry (Symbolum) a modlitby Páně (Oratio dominica) bylo Augustinem zdůrazněno následovně: „Uspořádaný postup vaší výuky spočívá v tom, že se nejprve naučíte, čemu musíte věřit, a potom to, o co musíte prosit v modlitbě,“[12] protože „pouze ti, kteří věří, jsou vyslyšeni, když se modlí.“[13]
Nelze zde vystopovat bohatý augustiniánský komentář k prosbám Otčenáše, v nichž biskup z Hippo v každém postním období pilně poukazoval na teologické pravdy a vyvodil praktické důsledky pro každodenní život křesťana…
Modlitba Otčenáše je dodnes paradigmatickou modlitbou křesťanského světa. Augustin to připomíná v dopise Probě: „Procházíš-li všechna slova modlitby obsažené v Písmu, podle mě nenajdeš ani jediné, které by nebylo obsaženo a shrnuto v této modlitbě Páně.“[14]
Augustin upozorňuje: „Kdokoli říká věci, které nemají souvislost s touto evangelijní modlitbou, i když se nemodlí nedovoleně, modlí se tělesně. Ale protože těm, kteří se znovuzrodili z Ducha, patří se modlit pouze duchovním způsobem, nelze popřít, že tamty věci jsou řečeny svévolně.“[15]
Nyní víme, co měl Augustin na mysli, když vybízel k čisté modlitbě: modlitbě, která touží po tom, co chce Láska.
Víme také, že vzorem této modlitby je Otče náš, modlitba, kterou nás učil Pán a v níž jsou obsažena semínka každé prosby.