Pouť, kterou stejně jako vloni připravil převor augustiniánského kláštera na Starobrně P. Angelo Lemme, OSA společně s farníky, tentokrát přitáhla zájem 27 poutnic a poutníků převážně ze starobrněnské farnosti a z okolí Brna. Měli jsme před sebou několik tisíc kilometrů dlouhé putování třemi mikrobusy téměř až na jih Itálie.
Proč jezdíme na pouť?
Každý z nás, ať už to bylo devět manželských párů anebo jednotlivci, jsme vyráželi na pouť s nějakým očekáváním: oprostit se od starostí každodenního života, zažít něco nevšedního, s něčím se vyrovnat, v něčem se překonat, užít si křesťanské pospolitosti, něco nového se dozvědět nebo si splnit další nevyřčená přání. A také jsme odjížděli, jako praví následovníci sv. Augustina, s malým „domácím úkolem“; tj. vybaveni předem připraveným písemným pojednáním o světcích, chrámech, památkách UNESCO, městech a místech, která jsme plánovali během pouti navštívit. A to se ukázalo opravdu jako úžasný nápad pro vzájemné obohacení a jako zdroj sdílení mezi námi poutníky. Prosba o naši ochranu v nejstarším chrámu v západní Evropě zasvěceném svatému archanděli Michaelovi v Monte Sant Angelo, který jsme navštívili zkraje pouti, byla vyslyšena: nepostihlo nás nic zlého, ba ani zemětřesení, které hrozilo vloni. Také deštníky zůstaly na dně kufrů po celý čas.
Setkání se světci
Velmi silná pro nás byla setkání se světci přímo v místech, kde působili, a kde jsou uloženy i jejich ostatky: s kapucínským bratrem sv. Piem z Pietrelciny v San Giovanni Rotondo, se sv. Mikulášem z Bari v bazilice San Nicola v Bari, s nejznámější augustiniánskou světicí sv. Ritou v Cascii, s blahoslavenou Matkou Marií Terezou Fasce v bazilice sv. Rity v Cascii, se sv. Benediktem z Norcie, s další velkou augustiniánkou sv. Klárou z Montefalca, s klariskou sv. Klárou z Assisi anebo s charismatickým svatým Františkem z Assisi, přitažlivým pro nespočet věřících i nevěřících poutníků. Mnozí z nás jsme určitého světce nebo světici s úžasem teprve objevovali, jiní hlouběji prožívali již dříve poznané. Rozjímali jsme o tom, jak složitými životy s mnoha utrpeními a jejich trpělivým snášením, s jakou vyprahlostí srdce, s kolika pochybnostmi ale s podivuhodně neúnavným hledáním cesty k Bohu došli až ke svatosti. A také jsme se mohli zamyslet nad tím, v čem si můžeme každý z nás vzít ze světců a světic příklad. Vždyť to byli lidé z masa a kostí jako my!
V řadě těchto posvátných míst, nám bylo umožněno, díky diplomacii otce Angela, účastnit se mše svaté v češtině a setkat se s živým Ježíšem v Eucharistii. Každodenní zastávka v jiném chrámě Božím na mši svatou a přijímání svátosti Těla a Krve Páně nám, poutníkům, dodávaly velkou sílu, pospolitost a radostnost. Brněnští farníci, nutno vyzdvihnout, jsou velmi dobře sezpívaní a liturgii obohacovali krásným zpěvem a hudbou za doprovodu varhan. Jak výstižně naše pocity vyjádřil už ve 13. století sv. František z Assisi ve své Závěti, kde říká: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady, i ve všech tvých kostelích na celém světě a chválíme tě...“.
Pomíjivá krása
A tato slova jsme se snažili uchopit ve své neuchopitelnosti zvláště při přejezdu Apenin v oblasti Umbrie ve střední Itálii, kterou vloni postihly dvě vlny ničivého zemětřesení v srpnu a v říjnu. Podél silnic, kudy jsme projížděli, stály polorozbořené a vysídlené osady a domky. Řada silnic byla stále neprůjezdná. V Norcii sv. Benedikta na nás padla pravá Boží bázeň z pomíjivosti všeho stvořeného. Přesně před rokem jsme totiž toto městečko zastihli v ponurém dešti sice sevřené strachem a obavami z dalších otřesů, ale s bazilikou sv. Benedikta, s kostelem a s domky v centru ještě stojícími. Co vidíme dnes: – město ruin a ticha, přerušovaného jen zvuky stavební či bourací techniky. Všude sítě z kovového lešení kolem zbytků zdí starobylého chrámu a kostela a dělníci, snažící se téměř o nemožné – obnovit Boží chrám a život v dříve prosperujícím městě s 5000 obyvateli. Jediné, co na náměstí ve středu města ještě trochu přežívá, je pár zbylých prodejen se známými uzeninami z Norcie, se sýry a vínem. Turisty však už pozoruhodné město zakladatele benediktinského řádu neláká.
Síla meditace
Návštěvu smutné Norcie však střídá něco úchvatného. Vyjíždíme mikrobusy vysoko do hor mezi Norcii a Cascii s nádhernou vyhlídkou na Apeniny, a tam, s texty žalmů a myšlenek sv. Augustina se rozptylujeme každý zvlášť do přírody, abychom mohli o samotě meditovat.
Člověk se ani nediví, že tato nádherná, ale chudá část střední Itálie dala světu tolik význačných a inspirujících světců. Pro některé z nás se tyto hodiny s plujícími mraky, závany větru a s prodlužujícími se stíny staly prožitkovým vrcholem celé pouti. Pro další poutníky to pak byla pěší túra z Cascie do Roccaporeny a křížová cesta s působivými texty sv. Augustina na vápencový vrchol Scoglio, kam Rita v těžkostech svého života chodila rozjímat a na svoje obtíže prožívané dole pod kopcem v rodné Roccaporeně shlížela v modlitbách a v kontemplaci s Bohem.
Poklady také pro turisty
Všichni jsme ocenili jedinečné přírodní i kulturní památky UNESCA – jeskyně Castellana – obrovský komplex dómů a chodeb ve vápenci, starý 90 miliónů let, ale objevený teprve v roce 1938 na místě povrchové odpadkové jámy. Prošli jsme v úžasu tímto velkolepě vyzdobeným podzemním krasovým královstvím cestu dlouhou tři kilometry.
Další skvost pod záštitou UNESCO - půvabné městečko Alberobello - s ojedinělou architekturou domečků (trulli) složených bez malty a snadno rozebíratelných, anebo dech beroucí jeskynní město „sassi“ s přilehlým starobylým městem Matera, jemuž hrozil ještě nedávno civilizační zánik, avšak nyní je znovu objevováno, restaurováno, a pro rok 2019 je dokonce zvoleno Evropským hlavním městem kultury.
Viděli jsme a zažili během této pouti mnohem více, než je na tomto místě možné vypsat.
Co však bylo to nejcennější?
Jistě se nám s Boží pomocí podařilo každému z nás během osmidenní cesty vystoupit ze své „ulity“, podělit se o své starosti i radosti s druhými poutníky, přeměnit se v jednotnou skupinu lidí důvěřujících Bohu i bližnímu a stát se obohacením jeden pro druhého vzájemným sdílením. A to bylo, domnívám se, nejhlubším smyslem naší pouti. Ty nádherné památky v různých městech a přírodní skvosty, byly jaksi bonusem navíc. Když jsme se nemohli odtrhnout poslední den od překrásných křesťanských mozaik ze 4. století v bazilice San Vitale v Ravenně, otec Angelo najednou někam odběhl a za chvíli nás už zval na mši svatou do blízkého kostela Santa Maria Maggiore, zcela prázdného a připraveného jakoby pro nás. V závěrečném požehnání nakonec řekl větu, která nás všechny zasáhla: „Obdivovali jsme během pouti tolik krásných věcí, ale největší krásou jsme my, naše srdce, v nichž teď – po přijímání - přebývá Boží milost“.
Díky, otče Angelo, za provázení při pouti krásnou Itálií. Ještě dlouho všichni ve svém nitru uslyšíme Váš častý pokyn s typickým gestem českou státní vlaječkou: „Andiamo!“ - „Jdeme dál!“
Díky, vám všem poutnicím a poutníkům, za setkání a za sdílení veškeré Boží krásy, se kterou jsme se během pouti setkali, ať vně či uvnitř.
Helena