„Co ušetříte půstem, přidejte do almužny“
„Co ušetříte půstem, přidejte do almužny, kterou již dáváte.“[1] Augustin nás vyzývá, abychom pokračovali po schodech kajícného žebříku: z půstu pramení almužna.
Slovo „almužna“ nám zní vzdáleně, kvůli tomu, že ji spojujeme s občasným gestem, kterým se uspokojujeme, když jednou mincí naplníme ruku nataženou k nám. Nebo myslíme na nedělní příspěvek do sbírky, který necháme padnout do kostelní schránky nebo do košíku, který koluje mezi lavicemi během slavení eucharistie. Gesto, které se stane obvyklým a mechanickým, se vzdálí od srdce. Při dávání však často neponecháváme žádný prostor pro reflexi, která by odhalila jeho význam.
Církevní otcové byli velcí kazatelé o almužně, nicméně chápáno v širším smyslu: dary, které přicházejí od Boha jsou zároveň povinností sdílení a povinností spravedlnosti. Bída je urážkou velkorysosti Boží, takže almužna se stává gestem opětovného vyvážení stvořitelského řádu a vítězstvím nad chamtivostí.
„K svým modlitbám, aby mohly vzlétnout a snadněji dosáhnout Boha, přidávejme skrze almužny a půsty křídla soucitu.“[2]
Pro Augustina je dávaní almužny formou modlitby ... rukama, to znamená způsobem, jak modlitbu zefektivnit. A především tu modlitbu, kterou prosíme o Boží odpuštění.
Na vlnách toho světa
Biskup z Hippo si představuje každého z nás jako loď plující směrem k vytouženému přístavu, loď poznamenanou křehkostí uprostřed příbojových vln tohoto světa, a říká: „Hříchy, jimiž se každý den pošpiníme, vedou naši loď ke ztroskotání. Je třeba co nejdříve odstranit vodu ze dna lodi, protože jinak ji voda postupně naplní a pak skutečně existuje riziko, že se celá loď potopí. Modlit se slovy: Odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, znamená spěchat při vylévání ze dna lodi. Ale musíme se nejen modlit, ale také dávat almužnu. Vždyť když vyléváte vodu z lodi, aby se nepotopila, jednáte slovy i rukama. Když se tedy modlíme: Odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, jednáme slovy, a když děláme skutky lásky doporučené svatým Písmem, jednáme rukama.“[3]
„Co skromnost odebírá od vášně, milosrdenství ať přidá k lásce“
Ale spojeny nejsou jen almužny a modlitby. Augustin dává do velmi úzkého vztahu také odříkání a almužnu: „V jistém smyslu – říká svým věřícím – musíte se v těchto dnech cítit morálně povinni rozmnožit své almužny. Vždyť jakým způsobem nejlépe použijete to, co ušetříte odříkáním, než rozdáváním se soucitem? A co by bylo větší nepravostí než kdyby to ušetřené střídmostí, sloužilo k podporování lakomosti nebo posilování smyslnosti? Chápejte tedy dobře, komu máte dát to, čeho se zřeknete: to, co skromnost odebírá od vášně, milosrdenství ať přidá k lásce.“[4]
Chudoba je sociálním důsledkem lidského hříchu. Součet jednotlivých sobectví skutečně rozmnožuje chudobu…
Můžeme říci, že almužna představuje sociální přínos půstu. Už prorok Izajáš hřímal proti formálním půstům a Augustin používá jeho slova v postním kázání: „Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu? Či není půst, jaký si přeji, spíš toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu?“ (Iz 58, 5-7)
Potřeby chudých
V našem světě, utiskovaném určitě ne méně než svět Izajáše nebo Augustina, chudoba získává nové tváře.
Postní období nás vybízí objevit potřeby chudých, ale bez toho, aby se láska stala formou sebeuspokojení nebo pohnutkou k sebe oslavování…
Je dobré, když se člověk mladý nebo starší, rozhodne pro nějakou dobrovolnickou službu. Jestliže však věnuje například svou velkorysou a bezplatnou službu v domově pro seniory, a přitom zapomíná na jednoho z potřebných členů své rodiny nebo svého společenství…
Služba má začínat u osob, které žijí v domácím kruhu, u „bližních“.
Stejně jako musíme dávat pozor, abychom nezredukovali křesťanskou almužnu jenom na vyplňování peněžních příkazů běžného účtu, jako podporu jedné z mnoha iniciativ solidarity navržených Charitou, Červeným křížem nebo Unicefem. Také toto konkrétní a peněžní gesto je nezbytné pro zviditelnění skutků lásky, ale za předpokladu, že to není ani první, ani jediný navrhovaný akt, ale je součástí hlubšího uvědomění a reflexe.
Proč dát
Augustin odpovídá slovy evangelia: „Dejte a bude vám dáno“ (Lk 6, 38); „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6, 36). Teologický důvod, abychom dávali almužnu, spočívá v samotné přirozenosti člověka, který byl stvořen jako chudý: všechno jsme dostali od Boha; a tedy vděčnost se vyjadřuje právě tím, že zdarma dáváme to, co jsme přijali zdarma.
Augustinova exhortace je v tomto ohledu velmi významná: „Považujeme-li za nerozvážného toho rolníka, který předpokládá, že najde úrodu na poli, o kterém dobře ví, že ho neosel, jak daleko pošetilejší je ten, kdo si myslí, že nalezne bohatého Boha, který štědře dává, když sám nechtěl vyslyšet chudé, kteří od něho něco žádali? ... Máme chudé, ale také jsme chudí: proto dávejme, abychom i my mohli dostat. A nakonec co je to, co dáváme? A na oplátku za dar, což je malá, viditelná, časná a pozemská věc, co chceme získat? »To, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil« (1 Kor 2, 9). Ale my bychom neměli ani tato dobra, kdyby nám je nedaroval ten, který nás vybízí k jejich darování.“[5]
„Zadarmo jsme dostali“
Zákonem, kterým se řídí almužna, je nezištnost Boha lásky. Dávat zadarmo, neboť zadarmo jsme dostali (viz Mt 10, 8): toto je pravidlem křesťanského života, matkou všech ukázněností.
I v tomto případě naše kultura znehodnotila smysl nezištnosti. Naše zdarma je synonymem něčeho, čeho bylo dosaženo bez námahy, aniž bychom museli sahat rukou do peněženky. Evangelijní „zdarma“ je „milost za drahou cenu,“[6] která vyžaduje v podstatě překonání sobectví. …
Ať je tedy almužna naším lidským gestem, kterým uznáme, že jsme stvořeni „jako obraz a podoba“ takového Boha, který se zříká „podoby“ božské, a vezme na sebe „podobnost“ člověka, jako každého jiného z lidí. Tajemství vtělení osvětluje jakoby z kořenů živý strom křesťanské lásky.
„Ať přijímá hladovějící Kristus to, co šetří postící se křesťan.“[7] Teď je nám jasnější, že cesta lásky je křesťanská cesta par excelence, a že pokání prokázané almužnou se stává příležitostí, abychom znovu objevili své bratrství ve spojení s Kristem.