Druhý velikonoční imperativ: Miluj církev jako Kristovo tělo
Inflace slova
„Chceš-li vidět Boha, máš k dispozici správnou ideu: „Bůh je láska“ (1 Jan 4, 8. 16). Jakou tvář má láska? Jakou má formu, jakou výšku, jaké nohy, jaké ruce? Nikdo to nemůže říct. Má však nohy, které vedou k církvi; má ruce, které dávají chudým; má oči, které si všímají, kdo je v nouzi. Ty tedy přebývej v lásce a láska bude přebývat v tobě; zůstaň v lásce a láska zůstane v tobě.“[1]
Neexistuje jiné slovo jako „láska“, které by v průběhu času prošlo tak velkým množstvím významů, které často vedly na různá scestí.
Může se stát, že když někdo mluví o lásce, hned se stává populární, ale najednou si uvědomí, že jeho fanoušci to pochopili úplně jinak. Ježíši Kristu se toto již stalo v krátké pasáži z nedělního Hosanna k pátečnímu Ukřižuj.
Křesťané si musí více uvědomovat, že se „jejich“ Bůh projevil nejen jako Láska, ale že ztělesnil určitý druh lásky.
Nové pojmenování
Kristus zjevil podstatu a velikost lásky. Před ním byla láska erotika (eros) a dobročinnost-přátelství (filia); po něm je to také oběť-darování (agapé). Kristus zkrátka zjevil Lásku s velkým „L“!
Augustin velmi zvláštním způsobem rozvinul křesťanský pojem lásky, a tím vyvolal – podle slov G. Reale – „revoluční převrácení některých základních konceptů řeckého myšlení obecně a Platóna zejména."[2] Platónův eros se projevuje v neustálém získávání a vlastnění vytouženého objektu. Křesťanské agapé je naproti tomu charakterizováno jako absolutní darování, a jeho dokonalým projevem je Boží sebedarování člověku.
Je důležité, aby křesťané pamatovali na tuto dimenzi lásky, která byla do nich vtištěna u křestního pramene. Dějiny a každodenní zkušenost až příliš dobře ukazují, jak snadné je pro křesťany vklouznout buď do formy „třídní lásky“ (lásky k svým podobným), nebo do opačné možnosti „duchovní lásky“ (lásky bez konkrétnosti). Oba extrémy jsou nebezpečné, protože buď přespříliš, anebo málo zdůrazňují historickou dimenzi Kristova vtělení.
Nemáš lásku, když rozbiješ jednotu
Láska vedla Krista, aby se vtělil. Kdo tedy nemá lásku, popírá, že Kristus přišel v těle. Ti, kteří rozbíjejí jednotu církve, věří jen svými ústy ve vtělení Krista: „Ohlašuješ to svým hlasem, ale zapíráš svým srdcem,“ naléhá Augustin. „Prohlašuješ to slovy, ale popíráš to skutky ... Protože Kristus přišel v těle, aby za nás zemřel. Zemřel za nás právě proto, aby nás naučil nesmírné lásce ... Nemáš lásku, když pro věc cti rozbíjíš jednotu ... Odděluješ se od jednoty a nesváry trháš tělo Kristovo. On přišel v těle, aby shromažďoval, ty řveš, abys rozhazoval.“[3]
Láska k bratrům a sestrám se – podle Augustina – ztotožňuje s láskou k jednotě církve.
Vřelost lásky
Rovněž varuje, abychom neredukovali lásku pouze na uspokojení hmotné nouze chudáka.
Pasáž, ve které vyjadřuje toto varování, je významná a zaslouží si zde být uvedena.
„Určitě si nemáme přát, aby existovali chudí lidé, jen abychom mohli vykonávat skutky milosrdenství. Dáváš chléb těm, kteří mají hlad, ale bylo by lepší, kdyby nikdo hlad neměl, i když by tímto způsobem nebylo komu dávat. Nabízíš oblečení nahým: ale o kolik by bylo lepší, kdyby každý měl oblečení a neexistovala by taková chudoba … Jsou to povinnosti spojené s konkrétními potřebami. Odstraníš chudé, a skutky milosrdenství přestanou. Ale pokud přestanou skutky milosrdenství, zanikne snad vřelost lásky? Opravdovější je láska, kterou máš k člověku, který nic nepotřebuje, a kterému nemusíš nic dávat: tato láska bude čistší a mnohem upřímnější.“[4]
Církev, místo lásky
Augustin však nežil v oblacích; dobře věděl, že vždy budou existovat příležitosti vykonávat skutky milosrdenství, že na této zemi nikdy nebudou chybět chudí, kteří potřebují být nasyceni, nebo nazí, kteří potřebují být oblečeni.
Augustin velmi dbal na to, aby věřící byli nezištní ve své lásce vůči svým bližním: „Ve skutečnosti, půjčíš-li něco nuznému člověku, může se stát, že se budeš chtít před ním vyvyšovat a pokládat ho za podřízeného. On se ocitl v nouzi a ty jsi mu pomohl; téměř se zdá, že jsi mu nadřazený, protože jsi mu něco dal. Chtěj naopak, aby ti byl rovný, abyste oba mohli být podřízeni jednomu Pánu, kterému nelze nic dát.“[5]
Již jsme pochopili, že pro Augustina je církev místem bratrské lásky. „Proto náš Pán Ježíš Kristus, vystupující do nebe, nám doporučil pečovat o své tělo, které zde mělo zůstat, protože věděl, že mnozí budou Krista ctít právě proto, že slavně vystupuje do nebe, ale také viděl, že jimi prokazovaná čest je marná, pokud budou šlapat na jeho údy tady na zemi.“[6]
Augustinova církev
Církev, kterou si Kristus vzal za svou snoubenku, tvoří jeho tělo: „Lůno Panny bylo její svatební komnatou, protože právě tam se sjednotili ženich a nevěsta, Slovo a tělo.“[7] Je-li církev sám Kristus ve svém největším rozsahu lásky, vyplývá z toho, že láska křesťana vůči církvi je skutečně bez hranic a může zahrnovat všechny lidi, které Kristus miloval svou obětí na kříži.
Je tedy láska k církvi také projevem lásky k nepřátelům církve? Ovšem, odpovídá biskup z Hippo: „Milujte také své nepřátele[8], ne proto, že jsou bratři, ale proto, aby se jimi stali; a vždy buďte zapáleni bratrskou láskou, jak k vašemu bratru, který už takový je, tak k nepříteli, aby se díky lásce stal bratrem. Vždy, když miluješ svého bratra, miluješ přítele. Už je s tebou, je k tobě již připojen v jednotě, která je všeobjímající.“[9]
To je církev svatého Augustina. Je to jednota, která se vztahuje na všechny lidské bytosti, z nichž někteří jsou již bratry a sestrami, jiní se jimi mohou stát prostřednictvím lásky.
Tento Augustinův obraz církve s tak obrovskými obzory nám rozšiřuje srdce.
Láska k církvi
Masmédia vnímají církev jako sociální instituci, a dělají z ní terč všemožných kritik – právem a neprávem – ze všech stran.
Ale také křesťané někdy ve svých úsudcích a názorech, které vylévají před mudrci tohoto světa, rádi redukují církev na funkční a hierarchický organismus, na pyramidovou strukturu, kde zkrátka je láska zaměňována s poslušností a dobročinnost s ... ofěrou do pokladnice kostela.
Jestliže však křesťan s klidným svědomím ztotožňuje lásku k církvi s almužnou darovanou v kostele, není snad novost evangelijního poselství znehodnocena? Bylo by hořké uznat, že Kristus zavedl Lásku s velkým písmenem, a křesťané znovu zavedli lásku s písmenem malým!
Je zapotřebí, aby si skutečně uvědomili, že diskrétní sbírka během mše, je jen malým „důsledkem“ širšího a důležitějšího principu lásky k církvi!
Jak se cítí křesťané při vstupu do zděného kostela? Jako členové náboženství, jehož příkazy je třeba splnit, nebo jako horliví členové církve – těla Kristova? Věřící vědí, že „každá liturgická bohoslužba je svatební hostina, hostina snoubenky–církve,“ a že prostřednictvím vědomé účasti „se stávají Kristovou nevěstou, a to na rozdíl od toho, co se děje při svatbě dvou lidí, kde se liší hosté od nevěsty, která se vdává?“[10]
Druhý velikonoční imperativ
Zde tedy je pro nás křesťany třetího tisíciletí, další velikonoční imperativ: miluj církev jako tělo, které Kristus zanechal zde na zemi!
Apoštol Jan píše ve své první epištole: „A že Bůh v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.“ (1 Jan 3, 24). Biskup Augustin komentuje těmito slovy: „Každý ať se dotazuje svého srdce: pokud miluje bratra, Duch Boží v něm zůstává. Ať zkoumá a zkouší sám sebe před Bohem; ať zjistí, jestli je v něm láska k pokoji a jednotě, láska k církvi rozšířené po celém světě. Ať se neomezuje na lásku k bratrovi, který je mu blízký; existuje mnoho našich bratrů, které nevidíme, přesto jsme s nimi spojeni v jednotě Ducha. Nevadí, že nejsou vedle nás! Jsme ve stejném těle a máme jen jednu hlavu v nebi ... Nevadí, pokud jste vzdáleni svým tělem: společně jste namířili příď člunu svého srdce ke světlu pravdy.“[11]