Čtvrtý velikonoční imperativ: Miluj pravdu, chceš-li doopravdy milovat
Bůh stvořil člověka, a člověk stvořil hřích
„Chcete-li zachovat lásku, bratři, nemyslete si, že je zachována na základě určité mírnosti nebo poddajnosti, či dokonce nedbalosti. Tak tomu není. Nemysli si tedy, že miluješ svého syna, když ho nepotrestáš, nebo že miluješ svého bližního, když ho nepokáráš. Tohle není láska, ale nedbalost. Ať je tvá láska horlivá při nápravě ... Nechtěj milovat chybu v člověku, ale miluj člověka samotného; Bůh stvořil člověka, člověk však stvořil hřích. Miluj to, co stvořil Bůh, nemiluj to, co udělal člověk (Ama illud quod Deus fecit, noli amare quod ipse homo fecit).“[1]
Augustina nikdy neunavovalo opakovat přikázání lásky. A nikdy nezapomínal vybízet ke konkrétní lásce. Evangelijní přikázání ze rtů afrického biskupa nezaznělo nikdy oddělené od svého pravého vztahu k pravdě právě proto, že Augustin lásku nezaměňoval s filantropií. S rozhodností se vždy stavěl proti zlu: „Nesmíte souhlasit se zlem tím, že byste ho schvalovali, ani ho nesmíte přehlížet, aniž byste ho nekárali, ani k němu nebuďte arogantní, abyste ho urážkami kárali.“[2] Augustin vždy pečlivě rozlišoval mezi neřestí a lidskou bytostí, mezi hříchem a hříšníkem: „Člověka stvořil Bůh, hříšníkem se člověk stal svým přičiněním. Při odsouzení se nesnaž zajít až k usmrcení, abys nezpůsobil, že zatímco chceš trestat hřích, spolu s ním zatratíš i člověka.“[3]
Uplatňování lásky je tedy u Augustina úzce spojeno s předpisem: „Miluj člověka, měj v nenávisti hřích.“
Je to založeno na třech skutečnostech, které jsou pro biskupa z Hippo zásadní:
- dobrota stvoření, a zvláště lidského tvora, který v sobě nese Boží obraz;
- nepořádek hříchu, který podvrací řád pravdy stanovený Bohem;
- víra v prozřetelnost Boží, která vychovává jeho tvory k lásce podle jím daného řádu.
Z tohoto hlediska je významné to, co Augustin říká v jednom kázání: „Neodvrhuj Boží výchovu (disciplina), protože ten, kdo tě napravuje, se nemůže mýlit. Ten, kdo tě stvořil, přece ví, co s tebou má dělat. Jak bys mohl považovat svého tvůrce za tak nezkušeného, že by tě uměl stvořit, ale pak by zapomněl, jaký má s tebou úmysl?“[4]
Tím, že Augustin žádá, abychom milovali lidskou bytost, a ne její chyby, stanovuje nerozlučný vztah mezi láskou a pravdou.
Užívat věci, těšit se z Boha
Je třeba si připomenout typickou augustiniánskou dialektiku mezi uti (užívat) a frui (těšit se), protože na ní se zakládá etika vztahů mezi mužem-ženou a Bohem, mezi lidskými tvory navzájem, a mezi člověkem a světem.
Augustinova kázání adresovaná věřícím ve dnech velikonočního oktávu jsou inspirována právě touto naukou: „Nenacházejte potěšení (ad fruendum) v obyčejných věcech, které vám byly dány k prostému používání (ad utendum).“[5]
Jinde zase Augustin vysvětluje rozdíly mezi potěšením a užíváním tímto způsobem: „Těšit se z něčeho tedy znamená s láskou se přimknout k nějaké věci pro ni samotnou; užívat něco znamená používat to k dosažení toho, k čemu chováš lásku – jestliže je to ovšem lásky hodno. Vždyť by se nedovolené užívání mělo spíše nazývat přemírou nebo zneužíváním (abusus vel abusio).“[6] A dodává: „Žije spravedlivě a svatě ten, kdo ví, jak správně užívat věci. Proto abychom měli lásku řádně uspořádanou, je nutné vyvarovat se následujícího: lásky k tomu, co by člověk milovat neměl, nemilovat příliš mnoho to, co by člověk měl milovat málo, a milovat stejnou měrou to, co by člověk měl odstupňovat, někdy málo a jindy hodně. Hříšník, ať už je to kdokoli, jako takový nemá být milován; člověk, každý člověk, pokud je člověkem, musí být milován pro lásku k Bohu; Bůh musí být milován sám pro sebe.“[7]
Skloňovat lásku s pravdou
Jestliže tedy miluji něco, co má hodnotu prostředku, jako by byl cílem lásky, moje láska je neuspořádaná, a proto to není pravá láska (caritas). Pokud, abych miloval lidské stvoření, miluji také jeho chybu, nemohu říci, že opravdu miluji toho člověka; naopak, když svou nedbalostí přispívám k zachování jeho zla, musím dojít k závěru, že ho ve skutečnosti nenávidím. Stejně tak, pokud kvůli napravení jeho hříchu, člověka nenávidím, vzdálím se od řádu stvoření právě proto, že „člověka učinil Bůh, hříšníka člověk sám.“[8]
Tato nauka, která se objevuje už v prvních spisech mezi základními principy Augustinova myšlení, je hlavní bod jeho chápání lásky a umožňuje správně skloňovat lásku s pravdou.
Pro nás, kteří se často cítíme neschopní rozlišovat jemnou rovnováhu mezi pravdou a láskou, přichází znamenitá lekce. „Proč se bojíš někomu ublížit? Kdo ubližuje tomu, koho miluje? Miluj: nemůže se stát nic jiného než to, že konáš dobro. Možná někoho napomínáš? Toto je dílo lásky, ne zloby ... Pravá láska ti nedovolí zanedbávat toho, který je nedisciplinovaný. Takže někdy se setkáme s důsledky, které jsou téměř protikladné a skutečně v rozporu s jejich původem, tj. že nenávist čas od času lichotí, a láska trestá. Někdo například nenávidí svého nepřítele, ale předstírá k němu přátelství; vidí ho dělat něco špatného a chválí ho ... Používá lichotky: nenávidí ho, a přesto ho chválí. Jiný vidí svého přítele dělat něco podobného a chce ho odvrátit od toho špatného skutku; pokud ho přítel neuposlechne, musí také použít slova pokárání, křičí na něho, pře se s ním: občas je skutečně donucen doslova se pohádat. Tak v těchto případech nenávist pochlebuje a láska bojuje. Nehleď na slova toho, kdo lichotí, a na zdánlivou přísnost toho, kdo kárá; podívej se na pramen, hledej kořen, odkud ten postoj pochází. Tamten lichotí, aby oklamal, tento se hádá, aby napravil.“[9]
Otcovská láska
Zajisté říkat pravdu není snadné. Pravda se dá říci i takovým způsobem, že postrádá lásku, a pak by bylo lepší mlčet. Ale dejme pozor, abychom dobře pochopili tento zdánlivý nedostatek lásky: pravda nikdy není cukrátko, v každém případě způsobí určitou hořkost, téměř nikdy se nevyjadřuje sladkými slovy. Přáli bychom si, aby pravda byla bezbolestná. Není tomu tak. Autor Listu židům to již zaznamenal: „Když ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to přináší těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost“ (Žd 12, 11).
Augustin je přesvědčen, že láska, pokud je autentická, ví, jak najít správný způsob, jak říci pravdu. Samozřejmě, „v srdci ať se zachová veškerá sladkost lásky,“[10] protože „kdo porušuje lásku, bez ohledu na to, jak velké dary může mít, není nic.“[11] Láska vyžaduje úsudek založený na pravdě. „Mám na mysli – říká Augustin v kázání – příklad otce a jeho syna. Otec, i když syna zraní, miluje. A nechce, aby jeho syn zahynul. Nechá stranou své otcovské cítění, myslí na to, co je užitečné pro syna. Proč? Protože je otcem, protože vychovává svého nástupce.“[12]
Příliš často falešné obavy, že jednáme proti lásce, se stávají výmluvou, která již neumožňuje osvětlovat skutečnost světlem pravdy. Pod záminkou lásky a rozvahy chceme někdy zakrývat mnohem méně ušlechtilé postoje, jako je zbabělost nebo nedbalost, anebo lásku k pohodlnému životu.
Čtvrtý velikonoční imperativ
Čtvrtý velikonoční imperativ je jedním z nejnáročnějších: pokud opravdu chcete milovat, milujte pravdu!
Pravda, která je vyřčena v hněvu, je jako vypnutý semafor, a falešná láska je jako neřízená křižovatka.
Když se nás skutečnost ptá, a jsme vyzváni, abychom zanechali otisk našeho úsudku v linii dějin, v tom okamžiku máme překonat pokušení oddělit od sebe lásku a pravdu.
Naučíme se skloubit lásku s pravdou jenom tak, že vstoupíme do školy Lásky, která se stala pro nás cestou, pravdou a životem.
„Jestli ho miluješ, následuj ho! Miluji ho – říkáš – ale jakou cestou bych ho měl následovat? … Hledáš cestu? Naslouchej Pánu, který ti jako první říká: Já jsem cesta! Jsem cestou, abys šel. Kam? Jsem pravda a život. Nejprve ti říká, jakou cestou máš jít, a potom, kam se máš dostat: Já jsem cesta, já jsem pravda, jsem život. Přebýváním u Otce je pravda a život, a přijetím našeho těla se stal cestou. Není ti řečeno: snaž se hledat cestu k pravdě a životu; to ti nikdo neříká. Lenochu, vstaň! Cesta sama k tobě přišla a vzbudila tě ze spánku. A pokud se jí podařilo s tebou zatřást, vstaň a choď!“[13]
A v následování Jeho hlasu se naučíme milovat v pravdě.