Víra ve zmrtvýchvstání ukřižovaného a pohřbeného Ježíše je jádrem křesťanství. Tuto víru v sobě obnovujeme při každé mši svaté, zvláště při mši v neděli. Mimořádně výjimečným způsobem si tuto událost připomínáme při slavení velikonočních svátků.
Oslavy Velikonoc prodělaly mnohé změny. Prvotní církev kladla velký důraz na oslavu vzkříšení Ježíše Krista. V prvním a snad ještě i ve druhém století nebyl rozdíl ve slavení liturgie mezi jednotlivými týdny roku. Křesťanské velikonoční tajemství se slavilo každou neděli jako týdenní Pascha. Koncem druhého století se začala výrazněji slavnost utrpení a vzkříšení slavit v době, o níž se soudilo, že je skutečným výročím Velikonoc, tedy v den židovského svátku pesach, který se slaví 14. dne měsíce nisanu (prvního jarního měsíce) podle židovského kalendáře. Hebrejské slovo pesach (pascha) znamená přejití, přechod či projití. Židé si jím připomínají jednak přejití anděla zkázy, jenž byl trestající rukou Boží, kolem židovských domů v Egyptě, jednak se jedná o připomínku následného vyvedení vyvoleného národa z egyptského zajetí s projitím Rákosovým mořem.
Církev původně slavila svátek Paschy v celé jeho plnosti během jediného dne, tedy v jediné velikonoční noci. Tato forma slavení Velikonoc měla tři části, v první části bylo zachováváno bdění a půst, na což navazovalo společné slavení eucharistie místní církevní obce, a konečně agapé. Od 2. století v Římě dochází k oddělení jednotlivých částí a slavnosti velikonoční neděle předchází dva dny vyhrazené postu a přípravě na Velikonoce. Přijetím Ediktu milánského v roce 313 bylo ukončeno pronásledování křesťanů v Římské říši. To mělo za následek slavení a prožívání těchto největších křesťanských svátků v liturgickém roce veřejně. Na svatých místech se konaly obřady, které odpovídaly událostem posledních dní Ježíšova života, tak, jak jsou zapsány v Evangeliích.
Protože v datu slavení byly v prvotní církvi rozpory, neboť část křesťanů se držela termínu původního židovského svátku, zatímco jiní slavili Velikonoce na památku Ježíšova vzkříšení až v neděli po židovském svátku, koncil nicejský v roce 325 určil datum Velikonoc na neděli po prvním jarním úplňku. Tak se křesťanské svátky oddělily od židovského kalendáře.
Ve čtvrtém století se v souvislosti s Velikonocemi setkáváme s několika novinkami. První z nich je zavedení přípravy na tyto svátky v podobě čtyřicetidenního postu. Další významnou změnou je rozložení slavení z jednoho dne na tři. S pojetím tridua, jak je známe dnes, se setkáváme již u svatého Augustina (+ 430), který mluví o třech dnech slavení „ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána“. Toto třídení zahrnovalo pátek, sobotu a neděli. Zapalování velikonoční svíce a hymnus se ve vigilii (předvečer svátku) objevují také ve 4. století. Součástí noční vigilie bylo vždy také slavení eucharistie, v neděli se koná už jen samostatné slavení nejsvětější eucharistické oběti.
Kolem 8. století pak byly obřady vigilie přeloženy již na odpoledne, ve 12. století se obřady slavily v poledne a ke konci středověku dokonce v samotné sobotní ráno. Tyto změny vedly k tomu, že do velikonočního tridua byl zahrnut také čtvrtek, jako oslava památky ustanovení eucharistie.
Až do Tridentského koncilu neexistovalo v Západní církvi jednotné slavení liturgie, což se týká i velikonoční vigilie. Toto ujednotil v souladu s rozhodnutím tridentského koncilu papež Pius V. roku 1570 vydáním nového římského misálu, který byl od té doby vůbec poprvé platný pro celou latinskou církev.
Posunutím vigilie na sobotní ráno došlo k uprázdnění předvečera neděle vzkříšení. Toto uprázdněné místo zaplnila pobožnost nazývaná Vzkříšení. Tato pobožnost přejala nemálo prvků ze samotné liturgické bohoslužby a upravila je způsobem přístupným pro věřící: procesí, nesení velikonoční svíce, okuřování, vyzvánění zvonů. Vznik a rozšířenost této pobožnosti ukazovala potřebu církve slavit vzkříšení Krista slavnostním způsobem v odpovídající čas, tedy předvečer neděle. Na toto reagovala nejprve reforma Pia XII. v polovině dvacátého století, a ještě důsledněji úprava misálu v roce 1970 za pontifikátu Pavla VI., kdy se všechny obřady velikonoční vigilie přesunuly až na sobotní večer.
Oslavy velikonočních svátků v době Johanna Gregora Mendela.
Johann Mendel se narodil 20. července 1822 v Hynčicích ve Slezsku, v německy mluvící oblasti. V Hynčicích kostel nebyl, proto rodina chodila do 2 km vzdáleného farního kostela ve Vražném. Krása kostela, výzdoba oltářů, vůně květin, hořících svící, kadidla i velkolepost obřadů na mladého Johanna silně zapůsobila, i když tehdejšímu liturgickému jazyku – latině – ještě nerozuměl. Ale dle pokynů Tridentského koncilu zdejší farář četl v řeči lidu alespoň texty Písma a latinské obřady ve svých promluvách vysvětloval. Právě na doporučení zdejšího faráře Jana Schreibera přešel Mendel z vesnické školy do vyšší třídy piaristické školy v Lipníku na Bečvou. Odtud přestoupil v roce 1834 na gymnázium v Opavě, na podzim roku 1840 začal studovat Filozofický ústav v Olomouci, v říjnu roku 1843 se 21letý Mendel stal novicem augustiniánského kláštera na Starém Brně.
Tento klášter byl v 19. století centrem kultury, vědy a umění. Mendel byl ohromen krásou zdejší liturgie. Každý den při ranní mši zpívali fundatisté – klášterem vydržovaní zpěváci – chvalozpěv Salve Regina, o nedělích a svátcích byly bohoslužby doprovázeny sborem a orchestrem.
V té době byla mše svatá sloužena výhradně v latinském jazyce, a to v ranních či dopoledních hodinách. Národního jazyka bylo povoleno užít při mši jen při čteních z Písma, popř. při kázání. Kněz pronášel své modlitby potichu, on i věřící byli obráceni jedním směrem, směrem ke Kristu ve svatostánku. Celebrant se na věřící obracel jen v okamžicích, kdy mluvil přímo k nim. Večerní mše povoleny nebyly, konaly se ale různé pobožnosti s kázáním a požehnáním v jazyce lidu.
Mendel jako řeholník, nyní již znalý latiny, se aktivně zapojovat do bohoslužeb, nejprve jako ministrant, po vysvěcení na kněze mši sv. sám sloužil, a to většinou formou tzv. tiché, recitované mše u jednoho z mnoha kostelních oltářů, neboť možnost koncelebrace byla povolena v té době jen ve výjimečných případech. Brno v 19. století bylo jazykově smíšené, i v klášterním kostele na Starém Brně byly slouženy samostatně bohoslužby pro německé a české obyvatele. Pokud Mendel při mši káže, tak v německém jazyce.
Jako v celé církvi, tak i ve Starobrněnském opatství začíná čtyřicetidenní doba postní Popeleční středou, kdy byl žehnán popel z uschlých jívových ratolestí z loňské Květné neděle. Tímto popelem byla značena čela věřících se slovy „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“.
V době postní zmizela v kostele veškerá okrasa, oltářní obraz v kostele se zakryl fialovým plátnem s bílým křížem, rovněž barva bohoslužebných rouch se změnila na fialovou. S výjimkou čtvrté neděle postní mlčely varhany. Řeholníkům z jídelníčku zmizelo (s výjimkou neděle) maso, vejce, mléko či máslo.
Doba postní je na chvíli přerušena o 4. neděli postní, zvané „Laetare“ (označení je odvozeno od mešní antifony Laetare Ierusalem – Raduj se, Jeruzaléme). Liturgické texty jsou prolnuty nadějí na spásu a povzbuzují k radosti. Fialovou barvu menších rouch v ten den nahradí barva růžová.
O Smrtné neděli – páté postní – byly zahaleny v kostele všechny kříže na připomenutí textu evangelia, který se tehdy předčítal, kdy židé chtěli kamenovat Krista, on se však před nimi skryl. Kříže se odhalují až při obřadu Velkého pátku.
Na Květnou neděli byl na památku Kristova vjezdu do Jeruzaléma průvod mimo kostel, lid s požehnanými větvičkami jívy za zpěvu antifon obešel celé Klášterní náměstí. Když průvod dojde zpět ke chrámovým dveřím, tyto jsou uzavřeny, za dveřmi zpěváci jako by vítali svým zpěvem přicházejícího Krista. Když kněz zatluče křížem na dveře, tyto se ihned otevřou, na znamení, že i nám Ježiš Kristus svou smrti otevřel brány nebeského Jerusalema. Průvod ubírá se do chrámu a začne mše svatá. Při mši se zpívaly z kůru pašije v jazyku lidu, zatímco kněz četl u oltáře potichu pašije latinsky. Po ukončení obřadů si pak lidé zastrčili požehnané větvičky doma za kříže, svaté obrázky či do klíčícího obilného pole nebo zahrady k ochraně svých domovů a polí.
Po celou dobu postní se konaly odpolední či večerní pobožnosti s postním kázáním a poučením či oblíbené pobožnosti křížové cesty, a to buď v němčině či češtině, dle toho, zda pobožnost byla určena pro české či německé farníky. Jak bylo napsáno v publikaci z té doby: „Pobožnostmi těmi věřící duchovně se vzdělávají, duch kajícnosti a spasitelného pokání v nich se budí a ku mravnému zdokonaleni jejich a polepšeni života valně se napomáhá.“
Týden před Velikonocemi je zvaný Svatý týden nebo Pašijový týden, jeho vrcholem je tzv. Velikonoční triduum či velikonoční třídení. Začíná se na Zelený čtvrtek, pokračuje Velkým pátkem, Bílou sobotou a končí na neděli Zmrtvýchvstání. Připomíná umučení, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista.
Obřady se konaly vždy v dopoledních hodinách, a to latinsky. Jen texty epištol a evangelia se četly německy či česky. Celá bohoslužba od začátku do konce byla záležitostí kněze, nanejvýš ministrantů, kteří kněžím odpovídali. Věřící byli pasivní, účastnili se jen soukromou modlitbou nebo lidovým zpěvem z kancionálů.
Proto pro malou srozumitelnost byly dopolední obřady tridua obecným lidem méně navštěvovány. O to větší účast byla na večerních pobožnostech, které byly v jazyce lidu – při bdění v zahradě Getsemanské, u Božího hrobu či při vyvrcholení oslav, na „Vzkříšení“.
To se v sobotu večer v kostele rozsvítila všechna světla. Kněz s ostatními jde tichosti k Božímu hrobu, kde po žalmu a modlitbě okouří vystavenou Nejsvětější svátost a zazpívá: "Vstalť jest této chvíle ctný Vykupitel". Po zapění ihned ministranti počnou zvonit a průvod vychází ven z kostela. V jeho čele se nese kříž, korouhve, za nimi školní děti, pak mládež, spolky, hudba, zpěváci, ministrant, nesoucí sošku "Vzkříšení", ministranti nesoucí paškál, svíce, zvonky, kněží, kdy jeden z nich kadidlem okuřuje Nejsvětější Svátost, nesenou opatem pod baldachýnem, a potom ostatní věřící. Při průvodu se zvoní všemi zvony. Průvod prochází určenou trasou a vrací se zpět do kostela k hlavnímu oltáři, kde je postavena soška vzkříšeného Krista. Pobožnost se potom ukončí zpěvem chvalozpěvu „Te Deum Laudamus“ a slavnostním požehnáním.
Jsme součástí projektu Mendel.Brno.
