Úvodní slovo otce Jana ke koncertu u příležitosti 30. výročí úmrtí starobrněnského varhaníka a skladatele Miroslava Příhody.

Vážení hosté,

Vítám vás jménem svým i jménem komunity augustiniánů ze Starobrněnského opatství v prostorách této nádherné historické baziliky na Starém Brně. Dnes si zde na slavnostním koncertě připomeneme  brněnského varhaníka, zpěváka, hudebního skladatele a pedagoga Miroslava Příhodu, který zde v bazilice byl od roku 1945 ředitelem kůru a varhaníkem.

Narodil se 12. října 1912 v Rudě. Zemřel zde v Brně 11. června 1988. To znamená, že si v tomto roce připomínáme třicáté výročí jeho úmrtí.

Starobrněnští farníci i my augustiniáni nemůžeme zapomenout na působení tak věhlasné hudební osobnosti, která zde zanechala hlubokou a nezapomenutelnou stopu. Pan Příhoda napsal mnoho hudebních skladeb, které zde měly premiéru. Na dnešním koncertě si některé z nich připomeneme. Starobrňánům zvláště přirostla k srdci jeho zhudebněná modlitba k Panně Marii „Starobrněnský zdrávas“. Tato skladba zaznívá v závěru každé významné oslavy v této bazilice.

Myslím si, že tato skladba vznikla z pochopení významu ikony naší Černé Madony. Pan Miroslav Příhoda si musel být vědom, jakou duchovní sílu nese Palladium města Brna a svými skladbami se snažil podtrhnout působení Panny Marie na tomto místě.

K nejvýznamnějším hostům dnešního koncertu patří primátor Statutárního města Brna, pan Petr Vokřál. Možná nevíte, že pan primátor je vnukem pana Miroslava Příhody. Vítáme ho mezi námi.

Pane primátore, minulé volby prokázaly, že vás Brňané mají rádi a cení si vaší práce. Politika je také loterie a není vždy spravedlivá. Snad vás potěší, že to krásné, co vytvořil váš dědeček, zde zůstává jako nesmazatelná stopa. Věřím, že to dobré, co jste pro Brno vykonal vy, zůstane také v paměti Brňanů.

Srdečně mezi námi vítám dirigenta pana profesora Petra Kolaře, Brněnský filharmonický sbor Brněnská beseda, orchestr katedrály sv. Petra a Pavla v Brně a sólisty: Andreu Širokou a Martina Šujana, varhaníky Jiřího Langa a Dagmar Kolařovou. Děkuji vám za přípravu a provedení této krásné oslavy.

Přeji vám všem krásný hudební zážitek.

Svědectví vnuka pana varhaníka Příhody

Dědečka jsem nikdy neměl možnost osobně poznat. Jako jediný z jeho vnoučat jsem se s ním nikdy nesetkal. Znám ho pouze z vyprávění. A to nejenom mé vlastní rodiny, ale znám ho z vyprávění i jiných lidí, na které nějak působil. Často potkávám lidi, kteří když zjistí, že jsem vnuk Miroslava Příhody, začnou mi o něm vyprávět. Někdo vzpomíná na rozhovory s ním, někdo na jeho hudbu, hru na varhany, talent, někteří vzpomínají, jak mu obraceli listy s notami… těch lidí je skutečně hodně. Nikdy se mi asi nestalo, že bych přišel k jeho hrobu na Ústředním hřbitově a nehořela tam svíčka. Lidi tam za ním chodí…
Z těch vyprávění je jasné, že to musela být skutečně výrazná, možná svérázná, ale nezapomenutelná postava. A říkám si… jaký jiný smysl by lidský život měl mít, než aby na lidi zapůsobil, aby na něj lidé vzpomínali… aby se z jeho odkazu učili a navazovali na něj.
Můj dědeček, alespoň co já jsem o něm slyšel, nikdy nežil sám pro sebe. Žil pro druhé. Měl dobré důvody pro ztrpknutí, ale nezatrpknul kvůli nepřízni osudu. Skládal hudbu pro Boha, nezměrně ctil Pannu Marii…
Můj dědeček nežil pro to, aby si vychutnával to, co svět nabízí… aby měl funkce, významné posty (a podle všeho měl tu možnost), aby dělal jako pedagog a skladatel velké a významné věci a projekty, aby ho lidé potkávali na ulici...
Žil skutečně pro druhé, pro emoci lidí, kteří slyšeli jeho hudbu. Zvolil sobě a své rodině život v duchu morálních hodnot… a trpěl kvůli tomu. Byl svérázný, určitě, proto taky nebyl komunistickému režimu pohodlný, ale nikdy se nepostavil na špatnou stranu. To je to, co si o něm myslím díky vyprávění druhých lidí.
A nebýt toho všeho, toho jaký byl, dnes bychom se tu ani nesešli a neposlouchali jeho hudbu. Kdyby si zvolil pohodlnější život pro sebe a svoji rodinu, kdyby podlehl svodům doby, dnes by svět byl mnohem chudší… duchem chudší.
Znovu opakuji, mluvím sám za sebe, ale dědeček je mi velkým příkladem. Příkladem v tom, že se nikdy nesmím postavit na stranu zla, i když se může na první pohled zdát, že ta strana je báječná a skvělá a všichni se díky ní budeme mít líp. Že je lepší být chudý, ale mít čisté svědomí, že se nikdy nesmím vzdát, i když mi svět bude podrážet kolena. Že nesmím zatrpknout, i když mi k tomu svět bude dávat mnoho důvodů. A když přece jen zatrpknu, musím se znovu naučit milovat lidi takové, jací jsou. Že musím milovat Boha a pevně v něj věřit, protože On je jediná jistota. Sice zpochybňovaná, ale stále jediná jistota v tomto světě. Že se na Boha a svět, který stvořil, musím dívat s nezměrným obdivem a s vděčností a snažit se ten obdiv a vděčnost proměnit ve hmatatelné dobro v tomto světě.
Takový, podle mě, byl dědeček Příhoda… A tak dědečkovi děkuji za jeho příklad. A děkuji i vám, že na něj vzpomínáte… protože člověk, jeho duch, odkaz či jak chcete, v tomto světě existuje, dokud na něj lidé vzpomínají. Díky, že jste si našli takhle při nedělním podvečeru čas na zastavení a otevřeli své uši, svá srdce pro dědečkovu hudbu. A přeju vám ať to, co ve vás zanechá, obracíte ve vašich životech k dobrému…
A velice dnes děkuji bratřím augustiniánům, panu Langovi, panu Kolařovi, všem hudebníkům… díky vám všem.

„Bůh věčná láska jest!“ (věta z náhrobku Miroslava Příhody na Ústředním hřbitově v Brně)